[Dagmar]

Zdravím všechny kocouře a kočičky a jejich dvounohé kamarády!!
Potřebuji se podělit s víkendovými zážitky a poradit se se zkušenými kocouři, jak dál....
S Jitkou jsme Suzi vzali (vlastně vzaly) prvně na víkend k babičce. Dvouhodinovou jízdu autem zvládla výborně. Protože nemá ráda přepravku, nasypaly jsme jí do pytlíčku a Jitka jí měla celou cestu na klíně. Suzi se asi po čtvrhodince uklidnila a když jsme vyjely na dálnici, schoulila se do klubíčka a poklimbávala. Když jsme přijely, dostala instrukce, kde má záchůdek, kde mističky s granulkama a vodou a po zevrhubném prozkoumání babiččina bytu se Suzi usadila na okně a konstatovala, že fajn, že tam tedy s námi bude bydlet. Později jsme jí vzaly na vodítko a vynesly na zahradu. Ó jé, to se Suzi bála!!! Přilepila se bříškem k trávníku a ani se nehnula, po chvilce se otevřely dveře u domu a měly jsme co dělat, aby nás tam Suzi nevtáhla. Pak se začala plížit podél stěn, všechno očuchala, ale pořád se třásla strachy. Protože bylo dost teplo, přinesly jsme jí její misku s vodou ven, ale ani se jí nedotkla. A tak nám jí za chvilku bylo líto a pustily jsme jí zpátky do domu. Asi po dvou hodinách jsme to opakovaly, ale moc velký pokrok nebyl. Suzi asi cítila pach sousedovic koček, které jsou u babičky na zahradě pečené vařené. Odpoledne se s nimi Suzi na pochůzce kolem domu (čistíce bříškem chodníček) potkala. Baruška (starší z kočiček) vypadala, že by se chtěla kamarádit, vůbec nevypadala agresivně, ale Suzi na ní syčela a vrčela z uctivé vzdálenosti. Připadalo mi, že je to Barušce líto, protože nedávno přišla o všechna koťátka a asi by ráda Suzi vzala za svou, ale ta se jí bála.
V neděli byla Suzi na zahradě mnohem déle a vypadalo to, že si trochu zvykla, a Barušku s Anťou dokonce ingnorovala a už na ně nesyčela. Ale stále nechtěla venku pít, a protože bylo dost horko, musely jsme jí odnést domů, aby se napila.
A nejhorší byla cesta zpátky do Prahy. Bylo opravdu hodně teplo, a tak jsme Suzi šouply do přepravky, protože v tom pytlíčku by jí muselo být mnohem větší teplo. Zpočátku to bylo dobrý, pospávla, ale v půli cesty si Jitka všimla, že dýchá s otevřenou tlamičkou. Tak jsme zastavily u pumpy, natočily vodu do misky, ale Suzi nechtěla ani teď pít. Tak jí Jitka celý zbytek cesty navlhčovala prsty čumáček, aby do ní dostala alespoň trochu vlhkosti. Když jsme dorazily domů, vrhla se na misku s vodou a pila jako duha.
Chci se poradit, jestli máte někdo podobné zkušenosti se zvykáním domácího kocouře na venkovní prostředí a jak dlouho to může trvat. Hlavně mi dělá starosti, že Suzi v těchto případech nechce pít, jíst a ani nemá zájem o hru. To pití mě ale opravdu trápí.
Dagmar a zahradní strašpytel Suzi

[Petra H.]

zvyklá chodit normálně ven? Já vám napíšu moje zkušenosti. Máme 2 kocourky a u jednoho vím, že nebude chtít chodit ani na balkon, je hodně ustrašený a při hlasitějším zvuku utíká domů. Když jsem jej chtěla o víkendu vytáhnout na sluníčko, aby se mohl vyhřívat, dostal takovou "třepavku", že mi ho bylo až líto a pořád se díval ke dveřím - venku jsme byli asi 2 minuty. Druhý kocourek je zvyklý chodit na vodítku, ale vždy, když už se nebál, museli jsme k doktorům a on má zafixováno, že vždy, jakmile vyjdeme z bytu, tak se jde na veterinu. Jakmile ale přijdu z práce vyžaduje jít honem na balkon a tam vydrží až do večera. Když cestujeme nepije, nejí a napije se a vyčůrá až když jsme opět doma. Asi jsem vám moc nepomohla, ale myslím si, že se asi Susinka hodně bála.

[Dagmar]

byla venku poprvé. Bydlíme v bytě uprostřed městské zástavby, takže příležitostí na procházku moc není. Na bylkón ale chodí moc ráda. Teď už jí vůbec neomezujeme, protože jsem odstranila všechny nebezpečné kytky, balkón je zasklený a část i zasíťovaná, abychom mohli větrat. Ráda kouká dolů na ulici a nevyděsí ji ani projíždějící sanitka. Asi se doma cítí bezpečně. Když jsme ji učili na vodítko, zkoušeli jsme to na chodbě a začátky byly podobné jako na té zahradě: naprostá panika, snaha dostat se zpět do bytu. Teď ale chodí na procházky po chodbě sama a spíš musíme dávat pozor, aby jsme jí tam nezavřeli. Stále se tam ale pohybuje velmi opatrně, ne jako doma. Suzi je sice dost velký strašpytel v neznámém prostředí, ale zase je ohromně zvědavá a asi v ní tyto dvě vlastnosti dost zápasí.
Díky za zkušenost, budeme to zkoušet dál, snad si Suzi zvykne. Jen ty cesty v letních vedrech mě děsí.

[Danda]

Myslím, že se Suzi projevovala naprosto normálně. Nervozita z nového neznámého s sebou vždy nese určité zábrany a mezi to patří i že nejedla, nepila. Je-li současně i zvědavka, tak si postupně zvykne, bude to brát jako normál a s tím připojí i běžné zvyky, včetně záchůdku a misek. Musí jen dostat čas.

Nevím jak dlouho jste cestovaly, ale problémy s dehydratací bych čekala až po více hodinách a to se dá přejet skoro celá republika. Když se napije před cestou a pak hned doma, tak bych to viděla v pohodě.
Dýchání pusinkou - nevím jak je to u kočin, ale psi nemají potní žlázy po těle (jen na jazyku a na tlapkách) tak "ventilují" s otevřenou tlamkou. Možná jsou v tomhle s čičinami stejní...

[Dagmar]

Díky, dost jsem se uklidnila. Budeme se Suzi chodit častěji ven, aby si zvykla. Nejezdíme na cesty delší než 3 hodiny, tak to snad vždycky zvládne.
Včera večer jsme připravovali sběr dceři do školy a Suzi se vydala na velký průzkum po chodbách domu - našli jsme ji o patro výš, jak šmejdí kolem dveří bytu, kde bydlí pejsek - zajímalo by mě, jestli by trefila domů sama. Pořád se o ní moc bojíme (asi zbytečně), protože by nás asi všechny kleplo, kdyby se jí něco stalo.
Děkuji za sdílené zkušenosti a rady.
Dagmar a Suzi

[Maxik]

S cestováním máme s Maxíkem zkušenosti podobné jako se Suzi. Byli jsme jednou v Praze. Cesta domů byla vlakem ve velikém vedru. Maxika jsem vyndala z přepravky. Zalezl na vodítku do rohu pod protější sedačku a já jsem usnula. Když jsem Maxíka vydolovala zpod sedadla, byl celý vyděšený, tlamičku dokořán, ale pít nechtěl. (Měla jsem pití s sebou.) Cestu přežil celkem dobře, ale doma se vrhl na pití i jídlo. Asi v cizím prostředí pít nebude.