Humří hody (Do Ameriky jezdí parníky II)

To podivné stvoření, které se k nám nastěhovalo, jsem neustále s despektem i s respektem pozoroval. Chtělo vědět všechno, jen se jaksi s námi nedokázalo domluvit. Ona když ta Podivínka začala po kočičím, tak to stejně bylo nějaké divné.

První z jejích výprav byla sobotní cesta do Skowhegan na „lobstří“ hody. Tady se lobstři (humři) baští celkem běžně. Podivínka však tvrdila, že měla humra jen jednou, jako dítě a to ještě z konzervy. Tak jsem nechal dvounožce, ať vyrazí.

(Nevím, proč mi ten Šestiprsťák říká Podivínka, ale budiž. S námi na „lobstří“ hody nejel. On asi také není Šestiprsťák, protože si na tlapy sáhnout nedal. Skutečného šestiprstého kocoura jsem viděla o několik dnů později.)

Tak jsme tedy vyrazili na hody. Byla jsem opravdu zvědavá a moc jsem se těšila. Vnučka humry miluje, tak hned spustila, jak mě je naučí jíst. Že jim odlomí klepeto a utrhne fousy a budu koukat. To jsem tedy opravdu koukala.

Hody ve Skowhegan mi trochu připomínaly bavorské Pivní slavnosti. Posuďte sami. Pod velikými stany se baštilo a pilo. Ale jedli jsme humry a zapíjeli jsme je kolou. Když jsem měla toho živočicha rozlomit, připadala jsem si jako ve filmu Slunce seno... Tak se do porcování dala mládež. Kousky humřího masa si namáčíte do rozpuštěného másla a šup s tím do pusy. Docela dobrota. Ale jen do chvíle, než přišlo na řadu tělo. Masíčko okolo klepet mi chutnalo, ale pak už jsem nějak nemohla. Nevím, co toho bylo příčinou. Možná to, jak jsem viděla rozlomení těla... Tak jsem si dala muffinu a zapila jsem to kolou. Humra? Snad někdy jindy.

Když jsme se vrátili domů, Šestiprsťák někde lovil. Ani si nepřišel očichat ruce od pochoutky.

Kolem domu také pobíhalo rezavobílé kotě. Bylo krásné a zdálo se mi, že by to mohl být Šestiprsťákův syn. Byl to krásný kocourek. Ráno se přišel nabaštit, ale ten velký ho stále odháněl. Tak to většinou bylo tak, že doma měla v mističce krmení Black cat, u zadního vchodu kotě a vepředu dospělák. BC jsem z ruky jíst nenaučila, brzy po mém příjezdu zmizela (údajně jí srazilo auto). Oba kocouři se mě nejprve báli, ale pak se z dlaně jíst naučili.

Kotě se chtělo neustále honit, ale na mazlení nebylo. Snažila jsem se ho také nafotit, ale fotky se mi moc nepovedly. Líbilo se mi, jak mělo zbarvenou pravou zadní tlapku. Celá byla rezavá a od hřbetu byla oddělena bílou čárou. Jako by příroda chtěla ukázat, kde se má kocour naporcovat. (Porcovali jsme však pouze humry, koťata nejíme.)

Sdílejte!  |  O sdílení

Zatím bez komentáře

Reklama