Jak se nám tu spolu žije

Mňouk vespolek vážení kočko-přátelé,
Říkal jsem si, že bych vás mohl poinformovat, jak se to u nás v posledních dnech vyvinulo a jak se nám spolu žije. Víte co? Je to fajn! Já z toho fakt měl strach! Nevěděl jsem, co od toho rozšiřování mé smečky mám čekat, a bál jsem se, aby mě třeba nepřestali mít rádi, abych měl pořád dost jídla a mňaminek a mazlení. A ono mi to zůstalo! A k tomu ještě kočkouři, se kterými se dá hrát, honit je nebo nechat se honit, okusovat něčí krk a nechat si okusovat uši, vrčet na někoho u misky, když mi ten „malý“ zrzoun chce ukrást něco dobrého, i když má svoje… No, je toho moc, co spolu děláme za lumpárny.
S Méďou jsme asi největší kamarádi. Už na něj nejsem tak surový, i když občas ještě asi hodně kousnu a lítají z něj chlupy. S ním si nejvíc olizujeme čumáčky, on se ke mně vždycky tak hezky přijde přimazlit, oťukává mě hlavičkou, no prostě kámoši.
Kulička se mě pořád ještě trochu bojí, je drobnější, tak jí zválím víc, když mi k tomu dá příležitost. Taky má delší chlupy a když se mi povede „dobře“ ji chytit, lítají z ní větší chuchvalce, než z Médi. Naštěstí to není moc často, většinou mi stihne utéct a schová se buď v tunelu, nebo pod stolkem a tam na ní pořádně nemůžu. Tak jí radši nechám. Ale už jí taky olizuju čumáček, taky záda, ale ty její dlouhé chlupy mě pak lochtají v krku. Myslím, že to taky půjde a budeme spolu žít naprosto skoro-harmonicky, jen to ještě bude asi chvilku chtít.
No a Aidík? Ten zrzek prcek, co už je skoro stejně velký jako já? To je drzoun, to byste nevěřili! Ale omlouvá ho to, že je to ještě kotě ztřeštěné. Víte, co mi udělal? To u nás byl asi 2 týdny – vyběhl na mě ze zálohy, skočil na mě, skolil mě na záda a než jsem se stihl rozhlídnout, co to jako bylo, byl zase pryč! No chápete to? Mě? Hlavního šéfa? A taková potupa! No, od té doby si to nedovolil, bych ho hnal. Ale je pravda, že na něj jsem asi nejhodnější. Přeci jen je to ještě prcek, tak ho nevalchuju. Ještě jsem to neudělal ani jednou, ale neslibuju, že to ještě nepřijde! Zvlášť, jestli bude pořád tak nenažranej, že bude luxovat všechny misky, a hlavně tu mojí!
Musím ale říct, že nejuniverzálnější z nás všech je Méďa. S Kuličkou si rozumí od začátku, bodejť by ne, když jsou sourozenci a přišli spolu, ne? Se mnou už je velkej kámoš a oblíbil si ho asi nejvíc i Aidík – asi si oba zrzci nějak padli do noty. Takže Méďa bývá občas na roztrhání, neví, s kým si má hrát dřív, nebo s kým se dřív mazlit. Jen ten lidský kontakt pořád ještě nemusí. Už se nechá jakž takž pohladit, ale cíleně ho nevyhledává, raději se vyhne. Ale lepší se to, i když dvounožka říkala, že mazel z něj asi opravdu nebude. Kdo ví, co má za sebou, mně to taky ještě nemňouknul.
No, malá dvounožka povídala, jestli by to nechtělo tu smečku ještě kapek rozšířit, že je to nevyrovnaný, když jsme 3 kocouři a jen 1 kočinda. Ale velká dvounožka má asi už fakt rozum a říkala, že tenhle stav je konečný. I když, kdyby mohla, bude zachraňovat další a další kočindy ze širokého dalekého okolí. Jo, kdyby tak byla zahrádka, nebo alespoň zasíťovanej balkon, to by bylo. Snad se i toho jednou/brzy dočkáme a pak budeme nejspokojenější kočičáci široko daleko. Kéž by i ostatní měli to štěstí…
Tak se mějte, já se zase objevím, minimálně na fotkách, a pořádně pomazlete ty vaše obsluhy, ať ví, že je máme rádi, když se o nás tak hezky starají!
Váš Snížek (i za Méďu, Kuličku a Aidíka)

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama