Zaregistrovat se 
Přitlapkovat se
Přitlapkovat se
Začalo to nevinně...
Předevčírem večer mi dvounožci vzali misku s granulemi a nechali mi jen vodu. Říkal jsem si, že asi nějaká dieta, nebo příprava na nějakou ještě větší mňamku. Druhý den ale mistička stále nikde. Rozhodl jsem se tedy hlad zahnat spánkem a tak jsem zalezl a nedal o sobě dlouhé hodiny vědět. Večer mě dvounožci vyslídili a dali mě do přepravní bedýnky. Říkám si, že to bude zase výlet za nějakým dobrodružstvím, stejně jako o letošních Vánocích (o tom ale až příště). A tak jsem vesele nastoupil a dychtivě očekával legraci. Dvounožci říkají, ať se nebojím, že to bude dobré a že se mi uleví od těch ošklivých hormňounů... Ale čeho bych se bál?
Jeli jsme takovou hlučnou dlouhou kraksnou se spoustou lidí, kteří na mě skrz mřížku stále cenili zuby. Tak jsem na ně houknul, ať se ceněj na někoho jiného a oni dali pokoj. Dorazili jsme do takové malé místnosti, kde čekal ještě jeden zvláštní tvor. Někde jsem zaslechl, že se mu říká pes. Čekali jsme a čekali. Pak jsem najednou seděl na stole a ohmatával mě dvounožec v bílém kožíšku. Dával mi na bříško takovou studenou věc a pořád něco mňoukal na moje dvounožce. Pak mi dali přední nožičky do přepravky. Zaradoval jsem se, že už jedem zase domů, protože se mi to tu ani trochu nelíbilo. Ale v tom mě něco ukrutně píchlo do zadečku. Vystřelil jsem do své bedýnky... Zavřely se za mnou vrátka... Dvounožci odcházejí... Kam jdete??? Kam jdete!!! Nenechávejte mě tu! Kam... jde...
Probudil jsem se. Nevím kde jsem. Nevím kdo jsem. Nevím kdo jsou ty dva obličeje, co na mě tak ustaraně koukají skrz mřížku... Všecho se točí. Všechno mě bolí. Co mi kdo udělal?
Já. Já... Já jsem se počůral. Co se to stalo. Honem se musím umýt. Přeci nebudu špinavej kocour. Udělal jsem v přepravce kotrmelec. A ještě jeden. Mě se to nelíbí. Co se to děje...
Ležím na suché dece. Zase v přepravce. Nevím kde jsem... Za... Zase... Zase jsem se počůral. Já nechci. Nechci být špinavej kocour. Snažím se se očistit. Kotrmelec. A další. A ještě... Pusťte mě ven! Nechci tu být. Počůraný kocour!
Jsem venku. Nic tu neznám. Najednou na mě někdo sáhl mokrou žínkou. Co mi chce!? Utekl jsem. Škrábal jsem a kousal. Nejde mi chodit. Padám. Ale snažím se...
Všechno se motá. Ale začínám to tu poznávat. Ty pachy. Ty pachy já znám. Ale všechno je tu tak hlučné. Při každém zvuku udělám kotrmelec. Bojím se a nevím, co se mi to stalo.
Začínám se uklidňovat. Už vím, že jsem doma. Ale je mi zle. Moc zle. Několikrát jsem se poblinkal. Ach jo. Jsem špinavej kocour a ani trošku se mi to nelíbí.
Už je mi lépe... Začínám poznávat ty dva lidi, co tu se mnou jsou. Skoro se nehýbají, aby nevydávali žádné zvuky. Pomalu jim dovoluji na mě sáhnout. Dívám se na ně uplakanýma očima. Dvounožkyně je má také uplakané...
Sedí tu se mnou. Moji dvounožci. Ještě dlouho do noci. Jdeme spinkat, rozhodl jsem se...
Ráno je mi už mnohem lépe. Čistím si kožíšek, abych nebyl špinavej kocour. Dvounožci mě berou do umyvadla a pomáhají mi umýt kožíšek. Neprotestuji. Držím. Jsem celý promáčený. Ale už o moc čistší kocour. Jsem moc rád. Každou chvilku je to lepší a lepší a já začínám věřit, že to se mnou ti mí dvounožci mysleli přeci jen dobře. Ale řeknu vám, kamarádi, už to NIKDY nechci zažít!
Teď jdu spinkat. Jsem moc moc slabý...
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?
13. ledna 2010 | 
1 025 480 159x / 1x
Matylda 2
