Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum6. července 2016  |  KočičákKurín  |  AutorJohanaK  |  Zobrazení celkem/dnes2 656x / 1x

Náš příběh – díl osmý: Kurin a já; pomalu se blížící den D; rostoucí nervozita a strach; neštěstí nikdy nechodí samo.

Náš příběh – díl osmý: Kurin a já; pomalu se blížící den D; rostoucí nervozita a strach; neštěstí nikdy nechodí samo.

Ankarské léto stále neztrácelo dech, na rozdíl ode mě... V nemocnici sice lehce ubylo hostů i pacientů a po náročném svátečním týdnu jsme se opět mohli trošku uvolnit, ale mé pracovního nasazení a celkový elán začal ovlivňovat nový faktor. Nervozita. Motala se kolem mě už dlouho, ale teď teprve zaútočila na moje nejslabší místa. Rozhozená ze smutné zprávy z domova, ze ztráty Filipa, jsem začala panikařit o několik dní dříve, než jsem předpokládala. Zbýval nejméně týden k tomu, abychom jely s Kurín na úřady, absolvovaly prohlídku, kontrolu zdravotního průkazu a výsledků testů na protilátky. Ještě více než týden, než dostanu do rukou dokumenty se všemi potřebnými razítky a podpisy a bude naprosto jisté, že já i Kurín pojedeme do Čech.

Obrovská zodpovědnost za všechny ty papíry, termíny a razítka ze mě udělala panikáře nejvyššího stupně. V hlavě jsem měla slova paní z české veterinární správy: „Máte od nás všechny potřebné dokumenty. Na vás je, abyste v Turecku dohlídla na jejich správné vyplnění. Jednu složku vyplňujete vy, druhou veterinární lékař, třetí musí vyplnit státní úředník z turecké veterinární správy. Tento úředník všechny složky zkontroluje, podepíše a orazítkuje.“

Pro mě tedy nastal čas, kdy všechny uvedené složky přinesu do nemocnice panu Tarkanovi, vše společně vyplníme a domluvíme se, který den pojedeme na úřady. Jenže ve stále vyhrocené situaci v nemocnici na nějaké papírování nejdříve nebyl čas, pak nálada a při několikátém pokusu o zodpovědnou přípravu na návštěvu turecké veterinární správy mi bylo řečeno, že žádné dokumenty z České republiky nejsou potřeba. Doslova: „My, Turecko, turecká veterinární správa, máme svoje papíry a dokumenty a ty k převozu stačí!“ Polilo mě horko. Snažila jsem se ještě argumentovat, že raději budu mít dvoje dokumenty, jen aby bylo vše v pořádku, ale místo odpovědi, jsem od pana Tarkana dostala naloženo více práce jako pooperační sestra, abych asi přišla na jiné myšlenky.

I když to bylo velmi těžké i jen na chviličku vypustit z mysli, že možná kvůli turecké ješitnosti budu mít v Praze na letišti problémy, jeden z právě operovaných pacientů mi natolik vyrazil dech, že jsem zapomněla i panikařit. Jmenovala se Prenses, tedy česky Princezna. Když jsem ji poprvé uviděla, ohromila mě velikost tohoto obřího kočičáka, myslela jsem, že je to na 100 % kocour. Ležela v inkubátoru po velmi náročné operaci, sotva se dovnitř vešla. Měla jsem hlídat teplotu, její dechovou frekvenci a náznaky jejího probouzení z narkózy. Tak fascinovaně jsem koukala na obrovské chlupaté tělo s obvazem kolem břicha, že mi dlouho trvalo, než jsem si všimla, co leží na operačním stole. Nástroje, zatím uklizené jen na půl, použitá gáza a obvazy sesunuté na stranu, uprostřed váha s ručičkou na 1,5 kg, na misce váhy ohromný kus „masa“. Bez dechu jsem přistoupila blíž a prohlížela si ten zvláštní útvar. „Nádor?“ dedukcí jsem si sice správně odpověděla, ale sama jsem nemohla uvěřit, že něco tak velkého může vyrůst uvnitř těla. Ano, opravdu nezhoubný nádor s rozměry 18 x 15 cm a váhou 1,5 kg. Já, Prenses a její konečně vyoperovaný nádor jsme spolu strávily několik hodin. Po té se Prenses pomalu probudila, přenesla se do normální klece a už druhý den stála na vlastních nohou.

Náš příběh - Kurín

Tyto silné zážitky mě opravdu nechaly zapomenout na drama, které mě brzy čeká, a i na nervozitu z toho, že místní úřady ani pana Tarkana nemám pod kontrolou. Kurininy dosavadní dokumenty a průkaz jsem si vzala domů a po večerech se pokoušela vyplnit všechny složky od české veterinární správy. Ačkoliv jsem se snažila, co mi síly i mysl stačila, věděla jsem, že kromě části, kterou vyplňuje majitel, jen tápu. Znovu jsem si pročítala všechny podmínky pro převoz, které byly napsané tím nejmenším písmem v jednotlivých složkách, a kontrolovala data v Kurínině průkazu. Nejhorší okamžik ale nastal, když jsem musela podepsat prohlášení, že pokud dané dokumenty při převozu nebudou v pořádku a Kurín tak nebude moci vstoupit do České republiky, budu hradit její utracení… Jímala mě hrůza... děs a potom i vztek. „Museli by zabít i mě!“ říkala jsem si ve chvíli největšího zoufalství až šílenství. Ve chvíli uklidnění jsem si řekla, že po slušné domluvě s veterinární správou a poslušném plnění jejich podmínek nemůže takováto vyhrocená situace vzniknout.

Náš příběh - Kurín

V nemocnici při siestě, kterou jsme každý den trávily s Kurín, jsem jí vyprávěla vše, čím si teď procházím. Říkala jsem jí taky o tom, jak budeme na letišti a pak v letadle a že je to poslední zlo a nepříjemnost, co ji čeká. Bedlivě poslouchala, upřeně se na mě dívala a občas pomalu mrkla, jakoby říkala: „Jasně, rozumím.“

Více než vyprávění ji ale bavily její pravidelné vycházky. Každé dopoledne mohla ležet na koberci mimo klec a vytahovat se nad ostatními zavřenými kočičáky, že má privilegia. Jediným dalším VIP kočičákem byl Umut. Ten tradičně ležel na pohovce a na Kurín se díval trošku shora. Nekamarádili, ale respektovali se, nebo se možná jen ignorovali. S Kurín to na velké mazlení nebylo, ale to neznamenalo, že by se jí líbila moje péče o jiné kočky. Když byla zavřená, hlasitě na mě mňoukala a ťukala tlapkami o sklo. Když byla na chodbě, opovržlivě se podívala jak na kočičáka, který si získal moji pozornost, tak i na mě. Kurín byla paradoxně tou jedinou kočičkou z celé nemocnice, kterou jsem si nepochovala nebo pořádně nepomazlila, přesto nás ale pojilo pouto. Pouto odhodlání. Její odhodlání žít, přesto že už rok byla jen zavřená a dny trávila prakticky jen spánkem. A moje odhodlání dostat ji do Čech a udělat z ní pohodovou šťastnou kočku a konečně si jí i pořádně pomazlit.

Mé velké trápení – dokumenty – jsem vyřešit sama nemohla, co jsem ale mohla, bylo udělat jiné přípravy na cestu, například koupit přepravku. Už několik dní jsem kroužila kolem zverimexu, kde měli pěknou růžovočernou přepravku, která i celkem odpovídala rozměrům vhodným do letadla. Rozhodla jsem se ji koupit s předstihem, aby si na ní Kurín zvykla, vzala ji za svou a cítila se v ní v bezpečí. Každý den jsem chodila nakupovat cestou z práce, ale abych mohla přepravku nechat rovnou v nemocnici, vydala jsem se do petshopu hned ráno. Prohlídla jsem si několik typů přepravek, ale má volba byla jasná – malá přepravka s růžovým krytem. U pokladny jsem přidala ještě balení kapsiček a chystala se platit. V tu chvíli přiběhl do obchodu mladý pár s krabičkou v rukách. Oba dva mírně rozrušení s nervózníma očima. Ukázali mňoukací obsah krabice a začali vyprávět příběh, který se udál jen před pár minutami, pár stovek metrů od petshopu. Zahlédli muže, který házel krabici do popelnice, a když pak okolo procházeli, uslyšeli tiché naříkání. „Nemohl byste si ho tady nechat a pak ho třeba prodat?“ vznesli dotaz, hned jak nabrali dech po svém vyprávění. Prodavač ale s politováním zakroutil hlavou a řekl: „Ne. Nemůžu tady nechat kotě, které může být nemocné.“

Náš příběh - Kurín

Chvilku se mi zdálo, že tam ani nejsem a koukám na celou situaci odněkud shora. Netrvalo ale dlouho a vzpamatovala jsem se: „Já pracuju v kočičí nemocnici, v ulici Güvenlik. Můžu ho vzít tam.“ Nebyla jsem si sice jistá, jaká bude reakce ve stále nacpané klinice, ale nebylo jiného zbytí. Tenkrát jsem ty dva mladé lidi i pana prodavače potěšila a vykouzlila jsem jim úsměv na tváři. Ještě než jsem dojela do nemocnice, pojmenovala jsem malé mouraté koťátko jménem Kader (Osud). Byla to taková náhoda, že jsme se potkali.

V nemocnici Kadera přijali bez jakýchkoliv výhrad. Prodělal kontrolu, dostal kapání do očí, svojí lahvičku na krmení, a protože pro něj nikde nebylo místo, zůstal dál v přepravce. Tenhle malý si na několik dní získal mojí pozornost, skoro stejně jako ji měla Kurín. Když jsem pak jednou ráno vešla do dveří nemocnice a viděla Cansu, která měla koutky dolů a uhnula mi pohledem, správně jsem tušila, že se stalo něco špatného právě mým nejbližším. Tu noc v nemocnici umřeli tři koťátka, každé jinde umístěné, bez jakýkoliv známek předešlé nemoci. Jedním z nich byl i můj Kader. Ani po dvou hodinách zuřivého uklízení mě nepřešel pláč. Proč zrovna Kader, kterého jsem sem přinesla já… nejdřív můj milovaný Filip, teď Kader... mé kočičí prokletí a neštěstí, které nikdy nechodí samo, se teď spojilo. Seděla jsem u Kurín a plakala jsem nejen smutkem, ale i strachem, že své kočičí krásce přinesu jen smůlu.

Náš příběh - Kurín

Kurín tenkrát vylezla z klece a místo svého obvyklého povalování na koberci se mi stočila na klíně a občas se natáhla a dala mi pusu. Bylo to tak vůbec poprvé a do odjezdu taky naposledy. Jakoby mi říkala, že to se mnou přece jen riskne... ale asi jen vycítila, jak smutno i zoufale mi v tu chvíli bylo.



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







14 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum26. července 2016 9:21

Moc děkuji za povzbudivé komentáře. Stihly jsme to jen tak tak .. 4 dny před antentátem v Ankaře a pak už to šlo jenom z kopce.. pod jednou z fotek Kurín jsem měla dotaz na aktuální situaci v Turecku.. pokusím se něco napsat, i když to snad ani nelze na pár řádků. Asi to dám k nové fotce Kurín, kterou ted někdy přidám. moc mě těší, že fanoušci Kurín mají i zájem o její původní domov - je to naše srdeční záležitost ... jsem tak ráda, že tohle ta moje krasavice řešit nemusí a hněvá se jen nad konzervou, která jí zrovna nejede.. :) díky

Annie626
KocouřákAnnie626  Datum20. července 2016 19:41

Už jsem si přečetla předchozí díly; vážně báječné čtení.

Annie626
KocouřákAnnie626  Datum20. července 2016 11:48

JohanaK: Už se moc těším :-)

PaschaMami
KocouřákPaschaMami  Datum19. července 2016 16:33

Johano, můžete mluvit o štěstí, že Kurín je již s Vámi! Je to hrůza, co se nyní v Turecku děje. A bohužel ne pouze tam, svět je čím dál horší a my se snažíme pomoci alespoň zvířatům. Kdo ví, jak to teď s tou nemocnicí dopadne, jestli se to již někomu náhodou neznelíbilo. Jste spolu šťastné a buďte ještě hodně dlouho!

evelinas
Kocouřákevelinas  Datum9. července 2016 15:17

Je krásna,obrovský rozdiel,dobrá starostlivost a more lásky.

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum9. července 2016 13:23

děkujeme všem věrným čtenářům :) nebylo to jednoduché, ale za štěstí mojí sultánky to stálo :) tuhle fotku jsem s vámi už sdílela, ale prostě mluví za vše... díky, že se s vámi můžu podělit i o věci neveselé..

Fotka u komentáře
Max Darebák
KočičákMax Darebák  Datum8. července 2016 18:40

Moc smitnè, tedy ten konec. Ach jo

Karla z Končin
KocouřákKarla z Končin  Datum8. července 2016 17:39

Úžasné povídání. Psala jsem to už asi hodněkarát, ale zase: máte můj obdiv :-)

Micubiši
KocouřákMicubiši  Datum8. července 2016 16:37

Jste moc statečná, hodně štěstí.

evelinas
Kocouřákevelinas  Datum8. července 2016 10:39

Držíme tlapičky,určite ta pohoda bude.Vždy je to tak.Ja som na tom teraz tak so zdravím,akoby mi skončilo obdobie zakliatia a čokolvek som robila bola som bezmocná a teraz od začiatku roka sa všetko mílovými krokmi zlepšuje.

JohanaK
KocouřákJohanaK  Datum8. července 2016 9:56

evelinas: bylo toho strašně najednou, ještě dřív než jsem odjela poprvé d Ankary byly to dva bolestné a náročné roky.. moc doufám, že s Kurín i s ostatními miláčky nás čeká to dlouhé období pohody, i když na veterině jednou do měsíce jsem...


Annie626: Když budete mít chuť a čas, moc mě i Kurín potěší další čtenář :) od prvního dílu se dozvíte vše, proč Turecko a ja jsme se vůbec potkaly :) vítejte na Modrém Kocouřovi

evelinas
Kocouřákevelinas  Datum8. července 2016 8:07

Zase som si na ráno poplakala.Dík za krásny príbeh.Aj ked je Kurín štastná a v poriadku,je dobré poznat,čo všetko ste museli zvládnut.Poznám ten pocit,ked sa roky nič zlé nedeje a potom naraz príde o svojich najmilších chlpáčov a myslela som si,že je to prekliatie a stále to bolí,hoci už pár rokov je zmovu pohoda.

Annie626
KocouřákAnnie626  Datum7. července 2016 20:42

Jej, pardon, už to chápu. (Ano, předchozí otázka je velmi hloupá)

Annie626
KocouřákAnnie626  Datum7. července 2016 20:41

Mohu se zeptat, proč jedete do Turecka?

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
Kdy je možné odebrat kotě od kočky? A proč ... (24x)
2
Kočičí jména (22x)
3
Veterinární poradna: Jedná se o alergii? (17x)
4
Britská krátkosrstá kočka (14x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2019

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top