Jak mi rozpárali (a zase zašili) kožíšek

Ahoj kocouři.
Za chvíli mi bude 11 měsíců a jsem krásná kočička.
Představte si, že před třemi týdny jsem ucítila jaro. A jak jsem ho ucítila, tak jsem se chtěla moc kamarádit s nějakým kocourkem. A tak jsem ho volala, volala a volala. Prý ze mne měli sousedi moc velkou radost. Skoro jsem přišla o hlasivky a kocourek nikde. No jo, jak by se taky ke mně do bytu dostal, že. Jen starší kamarádka Tasman (no jmenuje se nějak divně) se na mne pořád divně dívala a raději přede mnou utíkala. Už ji také bolely z toho mého zpěvu ouška. A najednou před týdnem jsem nedostala nic k jídlu. Mami mi nic nedala, i když jsem moc prosila. Prý, že pojedeme na výlet. No to vám řeknu, pěkný výlet, phe!! Dali mne do auta, ale já byla hodná a v přepravce jsem ani nemňoukala. A asi tušíte, kam jsme jeli. K paní doktorce. Dostala jsem včelku a pak jsem dlóuho spinkala. Probrala jsem se až doma v pelíšku. Teda takovou kocovinu jsem ještě neměla! Tlapky se mi rozjížděly a já pořád padala. Nakonec jsem usnula a spala až do rána. Myslela jsem, jak mne bude Tasman opečovávat. A nic! Představte si, že na mne ta škaredá kočka ještě třetí den pořád vrčela a chtěla mne mydlit packou. Asi jsem jí nepěkně voněla paní doktokou. Teď už jsem naprosto fit, skáču prý jak opička a spíš mne musí okřikovat, že ještě nesmím tak moc lítat. Tak zatím se mějte fajn a kastrace se fakt nebojte. Dneska už říkám, že to vlastně nic není =o)). Ahoooooj, vaše Boniška