Synchronizované kakání

Tak jsme vám vyprávěla, jak jsem vyděsila svého brášku Uhlíčka. Teď vám zas povím, jak se mi bydlí v novém domově. Maminka mě chce pořád nosit, ale já moc nechci, a někdy se až neuvěřitelně zmítám. Zjistila jsem, že se dokážu ve své kůži otočit o 180 stupňů. Je to legrační. Zadní nožičky a bříško mam nahoru a přední pacičky a hlavu dolů a mamka se vždycky strašně diví.
Ráda se k ní a k tatínkovi smotávám na noc. Ale včera jsem poprvé vyzkoušela, jaké té je spát u mého brášky Uhlíka. Je to vlastně docela milý kocour. Občas mě sice kousně, že musím křičet, aby věděl, že mě to bolí, ale on pak přestane a hrajeme si dál. Nejlepší je, když zaleze pod prostěradlo a já ho pak lovím. Mamka se vždycky hrozně řehtá.
Nakonec je potřeba říct, že jsme už s Uhlíčkem sehraní. Já mám už dobře prozkoumaný celý byt, a tak pořádáme lovy jeden na druhého. No a spolu spinkáme, papáme a hrajem si. No a maminka říká, že taky synchronizovaně kakáme... a má z toho radost, protože vynáší dohromady. :-)

Pacinku a vánoční mňouk Růženka

P.S.: dnes jsme s mamkou pekly. Moc jsem jí pomáhala, ale špatně jsem viděla na stůl, a tak jsem jí lezla po šatech až na břicho, a tak jsem se snažila umístit v kapse, ale jsem nějaká velká.