Vaše kočka to ví... nebo neví? Aneb instinkty

Už mě znáte. Víte, kdo jsem, i mé zážitky z prvního veterináře. Dnes vám budu vyprávět o instinktech kočky, kontkrétně mě.

Možná jste už někde slyšeli, že kočky léčí. Jak to jen děláme? Samy nevíme. Faktem ovšem je, že není nic lepšího, než kočka držící na klíně, aby jste si ji mohli hladit, a když vás odmění spokojeným předením (což já ráda), panuje všeobecná spokojenost.

Mé nejstarší paničce je 97 let. Už jen leží. Ale občas mě k ní dávají, aby si mě hladila, a já vždycky držím. (Dobře, jednou jsem jí skočila na hlavu. Ale už to nikdy neudělám. Stará panička zavřela ložnici, kde leží nejstarší panička, abych tam nevběhla, ale já už tam byla.) Někdy se cukám a nenechám se od někoho hladit či chovat, ale od ní ano a vždycky, klidně vydržím půl hodiny ležet s ní a často tam i usnu.

Vím, že nejsem jediná, že kočky tyto instinkty mají a vycítí, kdo je nemocný. Jiná kočka z příbuzenstva vždycky byla s tím, kdo byl nemocný, spala mu v posteli a upíjela mu čaj. V době těžké nemoci svého páníčka se od něj ani nehla, všude za ním chodila a nakonec odešla do kočičího nebe několik dní po něm.

Má velká panička byla jednoho dne naštvaná. Obvykle spávám s ní v posteli, ale ten večer jsem za ní nepřišla. Když se vzbudila uprostřed noci a šla do nějaké malé místnosti, kterou přede mnou zavírají, stále nevěděla, kde onu noc spím. Ale ráno se vzbudila v dobré náladě a koukla se přímo na mě, jak jí spím na peřině.

Teď ani nevím, jak jsem se měla zachovat, jak to dělají ostatní kočky. Měla jsem se od ní radši držet dál a přijít k paničce, až bude mít dobrou náladu? Nebo jsem měla jít k ní a tu náladu jí zlepšit, lísat se k ní, nechat se hladit... až potkám venku nějakou čičinku, tak se jí zeptám.

Ted ještě něco, co tolik s instinktem nesouvisí, ale moje malá panička to považuje za zákon schválnosti. V domku, kde bydlíme, je zahrada a sousedí s třemi dalšími. Ne, já nikdy nelezu k těm starším, milým lidem, kteří jsou rodiče místního senátora a dávají paničkám hrušky. Málokdy lezu do té velké zahrady naproti, kde bydlí ti nadšení zahrádkáři. Ale kam často lezu, je zahrada mladé rodinky s dvěma malými dcerami, co by si se mnou rády hrály. A zrovna ty sousedy nemá moje malá panička ráda a snaží se mě vylákat.

Ale co, žádnou kočku nemají, je to moje teritorium.