Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum24. ledna 2008  |  KočičákMicínek Jelínek  |  Zobrazení celkem/dnes2 242x / 1x

Vzpomínka na pana Hrabala

Vzpomínka na pana Hrabala

Milá Floppynko.
Musím Ti dnes napsat dlouhatánský dopis. Snad se ani do počítače nevejde. Stejně nepochopím kam se všechna ta písmenka ztrácejí, aby se v jiné podobě objevila i s mojí fotkou někde jinde. Kolikrát já už mám tu bednu, jak jí děda říká, prohlédnutou. Stále mě to nejde na rozum.
Proč Ti kočičenko moje milovaná píšu? Ále, zase jsem prý něco zvrtal, říká děda. Četl jsem v deníčku komentář, nadepsaný j.se smečkou. A do článku Červenám se, jsem uvedl že pan j... Určitě jsi to četla. Pravdu má asi děda, když říká že jsem zbrklý a nic si po sobě pořádně nepřečtu. A že mám taky víc přemýšlet a nedívat se na všechno z pohledu mužskýho, kterým jsem se stal. Existují prý také ženy. Však jsi mě to včera napsala dost důrazně. J. se smečkou totiž není pán, ale prý mladá a hezká žena. Pořádný trapas. Prý se to dokonce v lepší společnosti píše faux pas. Já ty cizí termity ještě nezvládám.
Když jsi mě včera (a dnes paní J.), napsala že má smečku tuším 11 kočičáčků, nemohl jsem si nevzpomenout na pana Hrabala. Jsi mladá, možná ho ještě neznáš. Ale Mikuláš by Ti určitě řekl, o koho jde. Byl to Pan spisovatel. Děda u jeho knížek mockrát brečel. Psal krásně, četlo se to prý jako když ze lžičky stéká do hrnku s teplým čajem voňavý med. Zrovna tak krásně chutnala slovíčka, která ten Pan spisovatel řadil do vět a celých povídek.
Ten pán měl 14 kočenek a kocourků. Většinou bydlel v Praze, ale měl v lesích v Kersku chatu, kam za nimi jezdíval. Neskutečně je miloval a psal o nich tak krásně, že to vhánělo do očí slzy dojetí. Malá ukázka:
... a u mne ležela ta dvě koťátka s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, pojmenoval jsem černou kočičku Švarcava, mourovatého kocourka Fusakličkou. Nejraději jsem měl ale Švarcavu, nemohl jsem se na ni vynadívat a ona mne měla tak ráda, že skoro omdlívala, když jsem si ji vzal na ruku a dal k čelu a šeptal jsem jí do ucha sladká vyznání lásky, tak nějak jsem dosáhl věku, ve kterém už jsem neuměl a nemohl být zamilován do krásně ženy, protože už jsem byl olysalý a tvář plnou vrásek, ale kočičky mne milovaly tak, jako mne mívaly rády dívky, když jsem býval mlád, byl jsem pro ty moje kočičky vším, byl jsem jejich otcem a milencem. Nejvíc mne ale měla ráda ta kočička s bílými fusakličkami a bílou náprsenkou, Švarcava. Kdykoliv jsem se na ni podíval, zjihla, zpokorněla a musel jsem ji vzít na ruku a ona na chvíli omdlela z přívalu citu, který proudil ze mě do ní a nazpátek z ní do mne, tehdy jsem se zajíkal tím štěstím. Ta jitra, když pět koťat si vlezlo za námi do postele, to bylo naše rodinné štěstí, ta koťata to byly naše děti. ... A pak jsem psal ty moje texty, stroj hrčel, musel jsem pospíchat, neměl jsem nikdy čas na stylovou čistotu textu, musel jsem psát rychle, abych mohl se věnovat kočkám, protože všechny, i když ležely se zavřenýma očima, škvírou se na mne dívaly, bylo jim dobře, když slyšely hrčení psacího stroje ... Já jsem totiž jezdil za kočkama i autem, ale jen když bylo pěkně. A když jsem jel autem, tak když jsem jel trochu rychleji, hned jsem zpomalil, co kdybych se naboural, co by bylo s kočkama? A předjížděl jsem jen traktory a náklaďáky a taky pomalu jedoucí auta, protože co kdybych se při předjíždění naboural, co by bylo s mými kočkami? A proto jsem jezdil autobusem, když bylo náledí a když padal sníh, a když pršelo, protože jsem měl záruku, že dojedu a potěším ty moje kočky. A i v autobuse, když jsem si sedl do první řady, najednou, co kdyby se autobus naboural, kdo by dal kočkám? A už jsem si sedal doprostředka autobusu a tak, kdyby se něco stalo, ve střehu, jak bych sebou hodil tam, kde nebezpečí úrazu je nejmenší, protože kdo by pak dal mlíčko těm mým kočkám?...
No řekni, Flopítko, není to krásné? A co teprve v povídce o dvou kočičkách LUCINKA A PAVLÍNA. Ta je tak dojemná, že ji děda celou probrečel. A čte si ji stále dokola. Kolikrát jsem ho zaslechl jak si povídá pro sebe a říká: „Jak se máte, kočičenky? Lucinko a Pavlínko, stále ještě čekáte na pana hostinského Nováka, že se vrátí?“
Tak toto všechno mě Flopítko moje milované všechno napadlo, když jsem četl komentář j. se smečkou. Musím se té mladé a hodné paní omluvit, že jsem ji považoval za mužskýho. Že jsem si ji hned ztotožnil s panem Hrabalem, který měl taky velkou smečku. Ahojky. Jdu to odtlapkat do deníčku a už předem lituju pana Filipa, kde najde tolik místa na tento příspěvek.
S láskou na Tebe vzpomíná Micínek.

P.S. Poslala mě včera teta Veronika krásnou fotku. Stojím u svíčky a modlím se za Růču. Aby mu bylo v kočičím nebíčku hezky a teplíčko. To my kočičkovatí máme rádi. Tak tetě řekni ať ji zveřejní. Ahojky.



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







6 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

 Nico
Kocouřák Nico  Datum11. února 2010 10:22

O jé, Kersko a Hrabal... mně to úplně vzalo dech, když jsme vjeli na tu cestu, která nám Kersko otevřela a všude ty stromy a Hájenka... To jste mi hezky připomněli. Mám doma jeho knihy a s láskou na ně teď hledím a jsem ráda, že jsem našla spřízněnou duši :)

 krmič
Kocouřák krmič  Datum11. února 2008 14:47

Hned jsem se podíval. Ano! Je to tam. Člověk zapomíná...
Z této IP adresy je také napsán příspěvek: krmič (4. února 2008 16:09)

Micínek
KocouřákMicínek  Datum5. února 2008 16:41

Vážený pane Krmiči. Máte pravdu. Je to ze Slavnosti sněženek, ale děda říká že je to ještě v několika dalších knihách Pana Hrabala. Například KAŽDÝ DEN ZÁZRAK. Tak ať se Vám to podaří někde najít a hezky si počtete. Je to nádhera.

krmič
Kocouřákkrmič  Datum4. února 2008 16:09

Ano, Lucinka a Pavlínka, to je ze sbírky povídek Slavnosti sněženek (?) Ta knížka je skvělá, ale někde se mi ztratila, jako se knížky ztrácejí. Mám většinu Hrabalových knih, ale tuhle asi už neseženu :-(
Jednou byl v novinách rozhovor s Bohumilem Hrabalem, který měl poněkud zvláštní titul: Přes ty svoje kočky se stanu tak trochu nesmrtelným.
Z této IP adresy je také napsán příspěvek: krmič (11. února 2008 14:47)

Micínek
KocouřákMicínek  Datum25. ledna 2008 17:50

Milá, přemilá a jemná tetinko J. Dnes je to trochu komplikované. Děda je u tety Sylvy, u jedné ze dvou dcer. Prý četl Tvůj komentář, který byl stejně krásný a dojemný jako moje psaní. Tak mě mňouknul (už jsem ho to naučil) co jsi naopsala. Detailně si to povíme až večer, pokud se vrátí jako dvounožec. Prý budou slavit 83. narozeniny babiččiny maminky. To bude hukot. Ale zítra bude zase na nohách a při smyslech. Dnes je to prý jen neplánovaný výpadek mysli. Takže děda dnes končí. Musí. Protože jeho vnučka, moje teta Lucinka (8), čeká až si bude moct sednout k počítači a hrát svoje hry. Ahojky, hezký večer a noc plnou krásně barevných snů. Mňauky, Micínek.

j. se smečkou
Kocouřákj. se smečkou  Datum24. ledna 2008 21:09

Tedy, Micínku, to jsem si ale naběhla ... porušila jsem listovní tajemství a chtivě si tvoje psaníčko (pro Floppynku) na chvilinku ukořistila pro sebe. ... A buch - to mám za to : ráno slzy smíchu a teď pro změnu slzy z velikánského dojetí ... z ukázky, která byla tak lidsky teplá a tklivě dojemná - zrovínka jako všechny dávné dojmy, co už ke knížkám pana Hrabala neodmyslitelně patří ... a s přibývajícími lety tolik, tolik bližšími. Ale řeknu ti, Micínku, už ten trefný příměr v úvodu ukázky "... četlo se to prý jako když ze lžičky stéká, do hrnku s teplým čajem, voňavý med ...", tak ten mě tak hezky naladil, že k slzám nad psaním už zbyl jen maličký krůček. Ale přeci jen to mé loupání perníčku k něčemu bylo: připomnělo mi časy dávné, kdy jsem o čtvrtcích stávala se stejně četbychtivými dvounožci ve frontách na nové knížky, abych pak v klidu a po nocích je pročítala ... je to tak dávno! Ne ne, Micinku, nejsem mladá a krásná, to dávno ne ... ale hodná a laskavá, to tedy jsem. Protože čím starší, tím širší srdce mám, a proto ne jedenáct, ale už dvanáct kočičáčků mám :o). Ale pšššt ... to Floppynka ještě neví, to je zatím tajemství ... A tak tedy : dneska večer si vyberu krásně milou knížku, zavrtám se do pelíšku a obklopená kočičí smečkou se budeme vzájemně zajíkat štěstím... A taky se budu se těšit na další den ... na nový deníček, protože ty, Micínku, a to ti musím říct, máš stejný dar jako ten Pan spisovatel. Ty taky pěkně řadíš slovíčka do vět a pak povídek - a asi proto mi tak moc a krásně chutnají ...

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
Kočičí jména (18x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2020

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top