Modrý kocouř.cz
Příběhy a články > Téma měsíce

Téma měsíce září 2007: Škrábání

Výcvik kočičích dovedností na škrabadle. Ilustrační foto. (c) Modrý kocouř.cz Téma na září 2007 se jmenuje celkem jednoduše: "Škrábání". Snad každý se setkal s tím, že se kočka "splete" a škrábne někam, kde to neradi vidíme. Gauč, na který obvykle ani nechodí, ale před návštěvou se potřebuje předvést a ukázat, kdo je tady doma? Tapeta (tohle si pamatuju od babičky, škrábání tapet)? Řešili jste, jak naučit kotě na škrabadlo, umělo to už od chovatele nebo na to přirozeně přišlo? Nebo to kočky odkoukají jedna od druhé?

Možná bych rád připomněl, že řada problémů spojených se škrábáním je řešená také v našich diskusních fórech, stačí hledat.

Jak to ale bylo nebo je u vás? Učili jste to nějak kočky?

Cokoliv vás k tématu napadne, napište přes formulář, nebo, pokud chcete přibalit ke svému příspěvku fotku (perfektní nápad!), odešlete vše prosím přímo na kocouří e-mail.


Příspěvky jsou přidávány off-line, maximálně do dvou týdnů, zpravidla ale během několika dní. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo na redakční úpravy textu nebo jeho nepřijetí bez uvedení důvodu.

Zde uvedené názory nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz.


17. října 2007

K tématu Škrábání - a k soužití s kocouřem vůbec

Laďka


Růča Růča Růča Když jsem si před třemi lety usmyslela, že si pořídím kocouře, zprvu jsem zarytě tvrdila, že to bude tvor čistě venkovní, co by taky dělal doma, že ano? Pár týdnů po jeho příchodu k nám skutečně obýval pouze malý přístavek u domu, ale pak se začala dělat fasáda. Chudák malé zvědavé kotě to odneslo tlapkama s chlupy dokonale slepenými od fasádní omítky, takže jsem prcka rychle uklidla do bytu. A bylo "vymalováno". Hned jsem pořídila škrábadlo, a kupodivu, Rúča se projevil jako veskrze inteligentní tvor, jehož párkrát stačilo při pokusu o škrábání křesel a gauče okřiknout, případně lehce vykrákat za kůži na hřbětě, aby věděl, že se to nesmí, takže si sám zvyknul na škrábadlo, respektive si pak svoje škrábací choutky vybíjel na zahradě na stromech. A to důkladně. Pouze se naučil jednu věc - že když zaškrábe na gauč, tak vylítnu jako papírový čert, čehož využívá hlavně v noci, když se vyspí a chce vypustit do terénu a jemu se zdá, že tak nějak pomalu lezu z pelechu. To pak stačí drápkem jednou zatnout do čalounění a dostaví se kýžený efekt. Ale nutno dodat, že tuto metodu už dlouho nepoužil, poslední dobou si oblíbil jiné způsoby buzení - zalehnutí obličeje a tím snížení přísunu kyslíku, zatnutí drápů do mých zad a různě podobně.

A nakonec, milí kočkomilové, přiznám bez mučení, že můj kocouř může dělat čurbes sebevětší, nakonec stejně trest nepřijde, protože on může úúúúplně všechno. Takto mu projde postel plná bodláků, cestička od špinavých tlapek napříč celým bytem a občas i přes mou postel, pravidelné noční probouzení dušením a tak podobně - jo jen kdyby to takhle udělal někdo ze spolubydlících dvounožců, to by byl mazec :-)))

Hodně krásných chvil s vrnícími stvořeními přeje Laďka a kocour Růča

Komentáře (2)

15. října 2007

Škrábání

jitkahla


Šišoun Čičik Před 3 lety jsme se nastěhovali do domečku, pořídili jsme si krásné čalouněné židle, nový gauč lososové (oranžové) barvy a byli jsme spokojení. Hned jsem si vymyslela štěňátko, a protože byl přítel proti, vymyslel si koťátko. Řekla jsem si, že když mi dovolil psa, musím mu dovolit kočku, ačkoli jsem v té době neměla ke kočkám moc blízko a vůbec jsem netušila, co to obnáší mít kočičku, a už vůbec ne, jakou by měla mít kočka výbavu. Zkrátka jsem našla inzerát, vypravila se pro kotě a byli jsme doma my dva, štěně a kotě.

Kotě bylo zpočátku maličké (2 měsíce), takže bylo všude s námi (na gauči, v posteli) a vůbec neškrábalo. Pak začalo lítat jako kulový blesk, lovilo naše nohy a všechno, co se hnulo. Začalo mít potřebu škrábání. Nejprve si oblíbilo gauč, poté přišly židle (samozřejmě všechny, přece nebudeme mít zničenou jen jednu), přidal se i koberec a občas postel (matrace, prostěradlo). Také jsem měla snahu Čičika učit, že se škrabe na škrabadle, dávala jsem ho ke sloupku, škrabala jsem jemně jeho nožičkama, a výsledek? Vždycky jsem si to pěkně odnesla! Čičik je zákeřňák, seškrabal mě, sloupek si šetřil a vlítnul na gauč.

Dnes jsou Čičikovi 3 roky, gauč vypadá, jako by mu bylo nejméně 10 let, židle dostaly taky pěkně zabrat, prostěradla měníme, ale Čičika bychom nedali ani za nic :o) Je to malý likvidátor, hlavně když ho nazlobím, to si s gustem škrábne před mýma očima. Takže nějaká výchova je u Čičika k ničemu, i když má své škrabadlo až do stropu a ještě škrabací vlnku. Na tom si můžu leda po večerech škrabat já :o)

Komentáře (4)

2. října 2007

Škrábání

Andrea


Ahoj všichni milovníci kočiček a kocourků. Máme doma dva roční britské kocourky a oba dva jsou již po kastraci. Taky jsme se trochu škrábání obávali a samozřejmě pár značek by se v obýváku po klucích našlo, ale měli skvělý základ od maminky a doma jsme to jenom dopilovali. Vždy, když začali škrábat na místě jiném, než na škrabadle, tak jsem je vzala do náruče, odnesla ke škrabadlu a tam jsem jim na škrabadlo lehce zaškrábala, a oni jakoby můj příklad chápali a sami pokračovali ve škrábání. Tento postup jsem opakovala nekolikrát a s úspěchem, teď, pokud nejsou rozdovádění, tak škrabou jedině na své místo. Škrabadla máme doma dvě, což se mi jeví jako postačující. Nikdy jsem na kocourky za to, že škrábou jinde, nekřičela, ani je jinak netrestala, stačilo opravdu jenom trochu trpělivosti. Přejeme všem hodně úspěchů.

Komentáře (1)

17. září 2007

Škrábání

Karla


Maxík Krátce po tom, co se k nám nastěhoval Maxík, jsme si pořídili novou sedačku. Nechápala jsem, proč se nám známí smějí. Koupili jsme si sedačku krásnou, světlou, úplně jsem viděla, jak se na ní bude Maxík vyjímat.

Drápky, drápy, sekáče, mačety... Maxík, koťátko s drápky :-) Max, kocour hoblík :-(
Musím přiznat, ze sedačku nezdevastoval. Ale přinutil mě k tomu, abych ji zakryla přehozem.

Své drápky si Maxík nejraději brousí o dřevo, o masiv. Netušili jsme, že se prodávají speciální škrabadla pro kočky. Maxík si našel sloupek v květinovém rohu a to vyhovovalo jak kocourkovi, tak nám. Později začal hoblovat okenní rámy. Bylo nám to jedno, protože jsme věděli, že okna budeme měnit za plastová. Zcela nenápadně začal obrušovat dřevěné zakončení na kuchyňské lince. Ale s tím nic nenadělám. Kocourek se rád natahuje v kuchyni na linku, a když se snaží vyloudit nějakou dobrůtku, zapomíná na slušné vychování. Předními tlapkami se zachytává buď za linku, nebo za naše dolní končetiny. (To bych mu ty drápky fakt musela amputovat.)

Dá se říci, že je Maxík skoro vzorník ve škrábání. Ale jen u nás doma. Dostane-li se někam, kde jsou pouze sisalová škrabadla, určitě si najde nějaký masiv. U Terky a Aliho to byly nohy od stolu. (Naštěstí poškrábal nohy jenom tři, takže stolek až tak moc neponičil.) Horší to bylo u Angeliky. Tam jsme měli skříň z masivu. Krásnou, vyřezávanou a ratanové křeslo. Křeslo vzalo za své během dvou dnů. Vše, co bylo roztřepené, jsem zastřihla nůžkami a zabrousila jemným smirkovým papírem. A skříň? Tu jsem raději celou oblepila speciální páskou. Ale i tak jsem občas v noci zaslechla škrábání. Sehnala jsem úplně stejný sloupek, jako používá Maxík doma. Ale ten se nelíbil. Pravděpodobně proto, že nebyl napevno přišroubován ke stěně.

Pozdvižení nastalo, když jsem donesla Vetřelce. Malinkatá koťátka se brzy změnila v „puberťáky“ a vstup do bytu byl jen na vlastní nebezpečí. Vetřelci byli vzorní. Brousili si drápky o sisal, ale milovali hry. Nejlepší byla „Zdolávání vrcholu PC křesla“ a „Šplh kolmo sedačkou“. Nedali se uhlídat. Šplhali po všem, po čem jen mohli – postel, sedačka, police, stromky. Prádlo na sušák v bytě jsem musela přichytávat kolíčky a i tak ho Vetřelci dokázali sklidit dříve než uschlo. Své drápy zasekávali všude. Nehleděli na to, zda je to živé či neživé. Nebyli to zlí kocouřové, ale prostě neměli odhad. Byla jsem zoufalá. Ale Vetřelci našli své domovy a dnes jsou z nich slušní a vychovaní představitelé kocouřích pelíšků.

Mám ráda, když si ke mně Maxík sedne a jemně mě tlapičkuje. Nevadí mi ani to, že si mne občas ušlapává i s drápky, nebo se přichytí na ramenou a já pak zašívám trička. Když dochází mezi námi k honičce a k bitce, občas se drápky mění v drápy a kocourek v tygra. Sloupek už je ohoblován tak, že připomíná přesýpací hodiny. A mačety? To jenom pokud zlobíme se šunkou. To sekne tak, že plátek si odsekne drápem jako ostrým nožem nebo mačetou. Nikdy však ještě nesekl ruku, která tou šunkou provokuje.

Občas Maxíkovi říkám, že ho vezmu na pedikúru, zbavím ho špičáků a nechám ho proměnit v „naháče“. Ale je to jen legrace.

Drápky ke kočičce patří a je jen na nás, jak si svého mazlíčka dokážeme vychovat.

Komentáře (2)

10. září 2007

Škrábání

Pavla5


Ilustrační foto. (c) Modrý kocouř.cz Moje zkušenosti s kočkami začínají jednoho studeného podzimního odpoledne roku 2006. Tehdy se mně a mému příteli přihodila taková zvláštní věc – přede dveřmi našeho bytu se ocitlo cosi malé, černé a žalostně mňoukající. Nejsme žádní chovatelé a nějakou zvláštní náklonnost ke kočkám jsme u sebe do té doby taky nepozorovali. Jenže - odmítnout pomoc bezbrannému tvorečkovi, který se na nás důvěřivě obrátil, jsme taky nemohli. Vpustili jsme to stvoření dovnitř a začali vymýšlet krizový plán. Nakonec jsme se usnesli na tom, že kočičku u nás necháme pár dní bydlet a začneme jí shánět majitele.

Druhý den ráno jsme kotě vzali k veterináři, aby ho prohlédl. A tím to všechno začalo... Když jsem nesla v náruči ten malý chundelatý chumáček, který zvědavě vykukoval na všechno kolem a snažil se mi vylézt na hlavu, aby měl lepší přehled, došlo mi, že koťátko už nikomu nedám. A tak u nás kocourek zůstal. A začala spousta nakupování, shánění informací, zpovídání kočkomilných známých a taky nervozity, aby se kocourkovi dostalo všechno, co potřebuje. Když jsme zajistili papání a záchůdek, přišlo na řadu – mimo jiné – škrabadlo. Jako kočičí analfabet jsem pořídila obyčejné škrabadlo, které se připevňuje na stěnu... Přinesla jsem ho domů, vybalila ho (kocourek byl samozřejmě u toho a dozoroval) a čekala, že v kocourkovi se probudí nějaký kočičí instinkt, který mu napoví, k čemu taková věc vlastně slouží. Kocourek začichal... a pak se vrhnul na škrabadlo – kousal ho, válel se po něm, dorážel na něj, drhnul si o něj čumáček... ale drápkama o něj ani nezavadil... Za pár dnů jsme škrabadlo připevnili ke stěně, kocourek o něj sice jevil pořád zájem, ale trénoval si na něm spíš zoubky a stisk svých čelistí. Zkoušeli jsme různé finty: přivést kocourka ke škrabadlu a opřít mu o ně přední tlapky, rejdit po škrabadle myšičkou... bez úspěchu. Takže jsem se nakonec rozhodla: zkusím názorný výcvik. Vzala jsem kocourka ke škrabadlu, dřepla si na všechny čtyři, opřela SVOJE přední končetiny o škrabadlo a začala předstírat broušení drápků. Kocourek na mě civěl, pak mi skočil za krk, aby měl lepší výhled, pak se mi za krkem uvelebil... začal vrnět... a za chvíli už podřimoval. Výcvik selhal.

Vymyslela jsem jiný plán. Přivedla jsem kocourka ke škrabadlu, vzala jeho přední tlapku, přejela s ní po škrabadlu, a pak jsem začala kocourka strašně chválit – dostal i nějakou dobrůtku, protože jsem doufala, že v něm tak utvrdím přesvědčení, že škrábat po škrabadle je móóóc záslužná věc. Kocourek se ukázal jako velmi učenlivý:-) Když chtěl dobrotu, přišel ke škrabadlu, opřel si o něj tlapu, vyzývavě se na mě podíval a zamňoukal. Tak takhle by to nešlo, milý kocoure, říkala jsem si v duchu a přemýšlela, jakou další výukovou metodu mám ještě v záloze.

Nakonec jsem to vymyslela takhle: zvířata se přece jenom učí nejlíp nápodobou – a to nápodobou příslušníků vlastního druhu. Takže žádné moje předstírání broušení si drápků, ale přirozená výchova od škrabáníznalého kocoura! Protože mí rodiče si taky pořídili kocoura, který žije převážně venku a drápky si škrábe zásadně o žebřík, vyjeli jsme k nim s naším kočičákem na výchovnou exkurzi.

Místo škrábání drápků se však konalo škrábání jednoho kočičáka druhým. Jeden cítil ohrožení svého teritoria, druhý se rozhodl ovládnout nové území – zkrátka, návštěva se vůbec nevydařila, s překvapením jsem zjistila, kolik různých a hlasitých zvuků se vydere z kočičího hrdla, a náš mazlík se tím jen ujistil, že mít dlouhé ostré drápky je výhoda... Po těchto zkušenostech jsem na výchovu ke škrabání škrabadla zcela rezignovala. A proto, když jsme zase jednou seděli s přítelem večer u televize a zaslechli typický zvuk drápků škrábajících o křeslo, vzdychla jsem jen tak pro sebe: „Na co my jsme to škrabadlo kupovali...“ A – světe div se – ten nejpaličatější kočičák na světě se zastavil, poodešel ke škrabadlu a začal si brousit drápky tam! Nevěřila jsem svým vlastním očím! To bylo chválení, hlazení a muchlování! A kocour se na mě díval tak moudře, jako by chtěl říct: „Stačilo přece normálně říct, ne? Ty pitominy s tím lezením po čtyřech sis mohla odpustit.“

Komentáře (2)

Reklama | Chcete inzerovat na Modrém kocouřovi? >>

Nejnovější příspěvky v tématech


23. prosince 2007 | Kocouří téma: Přáníčka 2007
Krásné vánoční svátky

Krásné vánoční svátky

Příjemné prožití vánočních svátků v okruhu svých nejbližších Vám a Vašim čtyřnohým miláčkům přeje za Radčin ... celý příspěvek >>


23. prosince 2007 | Kocouří téma: Přáníčka 2007
Přání vánoční kočičí

Přání vánoční kočičí

Milý Modrý kocouři, přejeme všem Tvým příznivcům, kočkomilům a zvěromilům krásné vánoce a Tobě, tedy Tvému ... celý příspěvek >>


23. prosince 2007 | Kocouří téma: Přáníčka 2007
PF 2008

PF 2008




Zobrazit úplný seznam témat >>

Máte návrh na téma měsíce?

Témata na další měsíce se připravují. Pokud vás nějaké téma napadlo a myslíte si, že by bylo zajímavé i pro ostatní, e-mňauněte nám ho!





(c) 2003-2024 Modrý kocouř.cz. Všechna práva vyhrazena. | O stránkách | Reklama | Novinky | RSS | Nápověda | Hledání | E-mňau | Nahoru ^
Hledat: