Jak se ze mě stala paní na Proseči, kde jsem ovládla Fouskovo království

Čauky mňauky milí kocouřáci. Jak víte, změnila jsem v polovině dubna tohoto roku své bydliště. Fousek, svého času pán na Proseči, odešel koncem letošního března za duhový most a jeho království zůstalo bez následníka... Slzavé údolí tam nabralo konce. Přece jenom vládl pevnou tlapkou skoro 15 let a byl to výjimečný kocour, jak jsem slyšela. Jeho kámoš, Čertík od sousedů, sice v nepravidelných intervalech docházel, ale heboučký kožíšek doma chyběl. Navíc se obsluhy absolutně nedokázaly dohodnout, kdy se pořídí nový kočičák, jaký to bude kočičák atd. Panička, když se vzpamatovali z nejhoršího, sice obvolala pár osvědčených kočkomilců z okolí, ale jako na potvoru (z mého pohledu naštěstí) letos žádná vhodná micka koťata nečekala. A protože tetě Áje hlazení kočičího kožíšku moooc chybělo, stavila se v rámci jednoho výletu k svým rodičům u tety Lenky v Kočkoprskách, kde o kočičí kožíšky, které se rádi nechávají hladit a muchlat, není nouze.



Jakmile teta Ája vešla, přilítla jsem jí s Lotynou nadšeně přivítat, prohlédly jsme si obsah její kabelky a nechaly se obě drbat. Já o hodně víc. Tulila jsem se k ní, olizovala jí ruku, uvelebila se jí na klíně a vůbec jsem všemožně vyjadřovala velkou spokojenost, že přijela. Teta si pak obešla i ostatní kočičáky, včetně ženicha, kterého tu měla Jasmína. Všechny podrbala a pak s tetou Lenkou klábosily. Všemožně jsem dávala najevo, že jsem moooc ráda, že je u nás. A jak jsem se tak předváděla ve svém nejlepším světle, tak ty dvě napadlo, že bych mohla změnit bydliště, protože být ve smečce mi až tak nevyhovuje a na Proseči bych mohla být hýčkaným jedináčkem. Od slov nebylo daleko k činům, a tak se to rozhodly zkusit s tím, že pokud bych nebyla spokojená, pošupajdím zpět do Kočkoprsk.

Využily momentu překvapení, šouply mě do přepravky, kam mi daly oblíbenou deku a hračky. Lenka k tomu přidala očkovací průkaz a než jsem se nadála, už jsem byla v jakési plechové potvoře. Vytřeštila jsem oči a začala hlasitě nesouhlasit, že jsem zavřená a omezují se moje práva volného pohybu. Nebylo mi to nic platné. Plechová potvora začala taky příst a to o dost hlasitěji než já. Lenka s Ájou si řekly čau, a že si večer zavolají. Já jsem sice nějakou dobu mňoukala a vydávala další jiné zvuky, než jsem zjistila, že mi to není nic platné. Na dálnici směr Liberec jsem ztichla a poslouchala tetu Áju, co mi to povídá, občas mě během jízdy i podrbala.

Hodinka jízdy uběhla jako nic, plechová potvora zpomalila a pak zastavila. A já koukám, že jsem někde, kde to vůbec neznám. Hmmm, já jsem asi venku, kde jsem nikdy nebyla. Teta mi vysvětluje, že tohle kolem je zahrada a nový pelíšek že budu mít v tom velkém domě, kam za chvíli půjdeme. U domu otevřela dveře, pak ještě jedny a zavolala: „Rodino, mám pro vás překvapení.“ Aha, takže tady bude ještě někdo, říkala jsem si. Že by další kočičáci? Cítím je tady, i když slabě. Kolik jich bude? Co když na mě nebudou hodní? Mám se bát? Honilo se mi toho hlavičkou fakt hodně, přitom jsem nasávala vůně nové domácnosti. Teta Ája mě odnesla dlouhou chodbou do velké místnosti, představila mě páníčkovi a klukovi, potom konečně otevřela dvířka od přepravky. Tomu se prý říká léčba šokem (tedy asi pro obě strany). Opatrně jsem vylezla a rozhlédla se. Hmmm, kočky žádné, zato další lidi a zvědavě si mě prohlíží. Však já si vás taky prohlídnu a pěkně z výšky, řekla jsem si. Hop a skok, už jsem byla na křesle a hop a skok, už jsem seděla na horním rámu velikých dveří. „Páni, to je tedy skokan. To bude dělat pořád? Fousek nám doma nikde neskákal! Téda, ta má ale krásnej kožich," ozvalo se. „Vždyť je hnědá! Nelíbí se mi, nebudu jí mít rád!" doplnil ten kluk a šel pryč. Pff, na tebe, hochu, kašlu, myslela jsem si, však ještě otočíš, až ti předvedu, co všechno umím!

Teta Ája, teď už vlastně nová panička, mě opatrně sundala a postavila na zem. Zvědavě jsem pokukovala, co tady všechno mají a začala pomalu zkoumat. Velice brzy jsem zjistila, kde je kočičí herna, kterou, jak oni říkají, mám celou jen sama pro sebe. No, páni!!! Vyzkoušela jsem škrabadla – dobrý! Těch hraček a vůbec nejsou okousaný!!! Ale kam se hrabou na můj milovaný provázek a mávátko, které jsem si přivezla!!! Ukázali mi misky i záchůdek. Hmmm, výbava dost slušná. Postupně jsem si prošla i další místnosti, abych se nakonec usadila na schodišti, kde jsem začala zkoušet, kolik toho nové obsluhy vydrží. „Mňauuu, mňááááuuu!" Nic. Přidala jsem na hlasitosti. „Mňááááááuuu!!!" Nic. Jen se z obýváku ozvalo: „Hmm, tos uhodla, že bychom lítali, jak ty si zařveš. Jestli něco chceš, tak pojď sem.“ To mě tedy převezli! Takže mě to po chvíli přestalo bavit a přišla jsem zpátky do obýváku, a abych ukázala, jaká jsem hodná kočička, skočila jsem páníčkovi na klín, olízla mu ruku a začala spokojeně příst.



Večer jsem způsobně pojedla nabízenou krmi a uložila se k spánku v herně do pelíšku, čímž jsem svým novým obsluhám způsobila částečně šok, protože prý v pelíškách v herně ani Fousek ani Miki nikdy v noci nespali. No, však to zjistím, kde tedy spali, když né tady, řekla jsem si, zavřela očička a spokojeně prospala celou noc. Ukolébala jsem tak obsluhy do sladkého přesvědčení, jak jsem vzorná, aniž by tušili, cože za draka si nasadili do baráku a že s Fouskem toho budu mít společného pramálo. Nicméně tímto skvělých začátkem se ze mě stala paní na Proseči. Začala se psát nová kapitola mého života. A o tom vám písnu příště.

Jolie

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama