8. března 2008  |  Maxmilián Rybomil  |  1 025 480 175x / 2x

Už jsem zase nefalšovaný kocouř

Díky Lassy, díky Bertrande.
Po loňském roce plném útrap jsem se konečně vypracoval ze ztracené kocouří důstojnosti. Vždyť já už vůbec nevěděl, co to je dělat lumpárny. Ale jak si tak pročítám deníčky, našel jsem inspiraci.
Vše začalo pěkně pomaloučku, polehoučku. Ale zvítězil jsem. Nebo ne?
Hračky? Už dávno jsem tvrdil, že jsou pro prťata. Ale najednou jsem zjistil, že s míčky je bezva zábava. To se ale musí pěkně narafičit. Jejda, to to tady pak lítá. Nejen všechno co peří má, ale i ta moje přítulkyně. Kdysi jsem hrával hru Na budíka. To jsem brzy ráno začal po těch svých lidech pěkně šlapat a mňoukat a bylo po spaní. Občas mě páník nachytal na rukavici. Já jí pak lovil, zapomněl jsem vyřvávat a  dvounožka kámoška se probudila sama. Pak jsem Na budíka vynechal. Teď po letech je to super zábava. (Jo a tu rukavici můj páník fakt používal, měl totiž strach z mých tesáků. A to jsem ho ani neraf tak, jako paničku, když mě držela a vet mi píchal antibiotika. Tehdy jsem jí prokousl místo mezi palcem a ukazováčkem.)
My tu ještě nemáme provedenou debordelizaci, protože pan řemeslník stále ještě nedodělal svou práci. Přítulkyně tedy nemá postel. Ale z pelíšku na zemi se přesunula do prostředního pokoje a spí na gauči. Tam je docela místo i pro mne. Proto vždy vyskočím a tvářím se, že budu spinkat. Ale po chviličce s řevem mňňáááááááúúúúú prchám ke dveřím. Člověčice neví, co se děje, letí za mnou s obavou, že se mi něco stalo. Já vyrazím ode dveří, ladným skokem se vrhám přes záchůdek. Člověčice, protože jsou tři hodiny ráno, ještě spící, záchůdek naopak nemine. S jednou nohou ve stelivu, s druhou ve vzduchu padá hlavou na dlažbu. Gauč je můj. Jedna nula pro mne. Radost z výhry však není dlouhá. Koho by to bavilo hrát si sám. A tak zase zakvílím jako žluté auto místní záchranné služby. Přítulkyně vstává, rozhlíží se a se slovy: „Trhni si“ znovu uléhá. Na záda. Super. A hop jsem na prsou. A předu a předu. Představte si 4 kila živé váhy na plicích. Zvlášť pro astmatika! Přítulkyně se přemáhá, hladí mě a pomalu modrá. Pak začne lapat po dechu a... kašlat... Prchám. Tentokrát vítězí ona. No nedivte se, vydává zvuky jako když se sype koks. Raději zalézám k počítači. Mám rád tu svou židli a také si potřebuji užít trochu klidu.
Další povyk spustím před šestou ráno. „Ale Maxíku, nech toho, spinkáámm....“ Ale já znovu. Jaké pak spinkám. Chrápe tady, až drnčí tabulky v oknech. Začíná běh kolem zahrádky. To proběhnu po všech parapetech a kolem všech kytek. A pak hup na gauč.
Někdy je mi té „mojí“ líto. Ale jak bych se s tím vyrovnal před ostatními a hlavně před Lassy.
Dnešní noc se obzvlášť vydařila. Večer jsem zabral místo na spaní. Rozvalil jsem se na polštáři a to, co se stalo pak, to vůbec nepochopím. Přítulkyně se odkutálela a spala jako netopýr. Hlava jí visela z gauče dolů, ruka v nočníku. Nechal jsem jí, ať se probudí sama. Ať vidí, co vyvádí v noci. Já přeci za to nemůžu, že na gauč dala jen jeden polštář. Ale spí nějak dlouho. Tak zase začnu s vřískotem: „To jsem mňjáááá, tvůj budík, chytni si mě, chytni si mě“.
Chytla si mě! „Pomóóóc!!! ... Jsem pro mírové řešení sporných otázek.

Sdílejte!  |  O sdílení

Mikuláš  17. března 2008 22:45

Maxíku, to ses teda pochlapil - pokocouřil, gratuluju k obnovenému budíčkovému úspěchu! Taky rád po ránu rajtuju po plicích svých bližních.
Jenom doufám, že si Tě dvounožkyně nepodala tou rukou, co předtím byla v tom nočníku... ;-)