Jak nechodíme na procházku

Posledně jsem to vzal nějak moc přes city. Takhle by to nešlo. Na chudý lid musí být přísnost a kocouří plémě nefňuká! Když je zle, přikrčí se, potichoučku nenápadně přečká a vydrží všechno a jen se vyčasí, oklepe se, vztyčí ocásek jako vlajku na stožáru a neodolatelné, hrdě se nese prostředkem cesty.

Ale abych to nezamluvil, Dvounohá mě pěkně štve!
Hlásá, že neubereme-li na jídle, musíme přidat na pohybu.
Ať si přidává, co chce, ale mě ať do toho netahá!
Rád pozoruju, jak vytírá podlahu, myje schody a dělá různé nesmyslné prostocviky s hadrem.
Vleže! Dokud nezvrhnu kbelík s vodou a louže mi nesahá až k packám, vůbec se mě to netýká!
I před rozlitou vodou couvám uvážlivě a rozhodně nepropadnu panice a neplýtvám energií na nějaký úprk. Mám to podložené pečlivou přípravou. Pro případ povodně nebo požáru vypracoval totiž zavčas Dvounožec Evakuační plán:

1) Kocoura (to jako mě) třeba i hrubým násilím nacpat do přepravky
2) Kačenku zahnat do spací bedny
3) Dvounohá prchá s Kačenkou a taškou granulí jako první
4) Dvounohý s Matýskem a kočičím záchodem konvoj uzavírá
5) Otázku utopených občanských průkazů a snubních prstýnků řešit až po ukončení krizové situace!

Z toho jasně vidíte, že nejdůležitější v téhle domácnosti jsem já! A pak teda granule!

Nácvik v praxi jsme neprováděli, protože voda do druhého patra stoupne jedině v případě protržení nádrže Rozkoš. A to už by pak nebylo kam prchat...
Možnost požáru jsme snížili zrušením přípojky plynu, darováním posledního zapalovače a vyloučením sirek z provozu. Když nejde elektrika, neuvaříme ani čaj, ale to nevadí, já teplé jídlo nerad.

Na mě si prostě s žádným pohybem nepřijdete.

A pak najednou zrada. Přímo ZRADA Z RUKY ŽIVITELKY!
Byl jsem poněkud rozespalý a Dvounohá toho zneužila a hodila mi na krk chobotnici! Hroznou, černou, samý popruh, samá přezka! Viselo to na mně ze všech stran. Byl jsem úplně obklíčený! Chtěl jsem před tím utéct, ale drželo to se mnou krok. Válel jsem sudy, abych se toho zbavil. Drželo mě to pod krkem a nemohl jsem se osvobodit. Bylo to drzé! A trvalo drahnou chvíli, než jsem to přepral! Nakonec to zůstalo ležet na koberci jako chcíplý had. Šlápl jsem na to a šel znechuceně pryč.

Nakonec mi svitlo: když Dvounohá viděla, jak hodné kočičky chodí na procházku na vodítku, chtěla to se mnou taky zkusit. Jenže, chci já být hodná kočička? Co bych z toho měl? Začne vodítkem a kde skončí? Aby si pak o mě nepucovala boty! Chlupatou podložku pod nohy ze mě dělat nebude!
Jak už bylo řečeno, Dvounohá mi před časem nasadila obojek s rolničkou. Nijak mi nepřekážel. Chodil jsem v něm celý den a nevšímal si ho. Abych necinkal jako noční tramvaj, sundala mi ho, než šla spát.

Že jsem hned neudělal virvál, Dvounohou napadlo, že jsem možná zvyklý na vodítko. I zakoupila kšíry. Na středně velké psy. To mě urazilo! Jak račte postřehnout, o kocouru na obalu nebylo ani slovo!

Když mi je poprvé s mnoha lichotkama, aby mě oblbla, nenápadně přetáhla přes hlavu, důstojně jsem popošel pár kroků a prázdné kšíry zůstaly udivené Dvounohé plandat v ruce.
Utáhla popruhy, co to šlo a další den pokus opakovala. Jenže večer, kdy jsem byl plný energie! Svalil jsem se na záda a zuby cloumal popruhy, odhodlaný nedat svou kůži lacino. Nestydatou práci mi to dalo! A představte si, jak jsem vytahoval první packu, zablýsklo se!
Po usilovném boji jsem se vyvlekl a zdrhnul. A hned začala bouřka!
Jak to ta Dvounohá dělá? Ví, že hromy a blesky nemám rád...

Třetí den nechala kšíry volně povalovat na zemi, abych je mohl obsadit a přeprat dle libosti, zkrátka se ujistit, že nejsou nebezpečné, a zvyknout si na ně. Ale moc to nepomohlo.

Teď jsme ve stádiu, kdy Dvounohá bloumá po bytě a prázdné kšíry za sebou tahá po zemi jako batole kačenku. S úžasem pozoruju, jak hluboko klesla, ale jinak to na mě nedělá žádný dojem. Takhle může vodit na procházku leda kolečkové brusle...

Dneska jsem jí dovolil kšíry navléknout kolem krku. Jen tak hajdalácky položené. Protože jsem byl po jídle, nechal jsem ji, ať se vyblbne, a zůstal jsem klidně ležet i s kšírama na půl žerdi. Ale je to ode mě hezké, že jsem je nezakousl a neshodil. Však taky Dvounohá měla radost, že mám takové pochopení pro její experiment.

Kšíry jsou jako hlavolam...

Když se čerstvému miminku poprvé oblékají dupačky, trnete, aby je ten měkoučký hadřík neomotal a neudusil dřív, než se trefíte, co kam patří.
Neříkáte levá noha, pravá noha, protože by vám to bylo houby platné... Nachystáte nohavičku a číháte na nožičky, které sebou radostně melou.
V příhodný okamžik na jednu nožičku nohavičku navléknete a překvapeni vlastní šikovností čekáte na další příležitost, aby i druhá nožička vklouzla do tepla.
Syn se narodil předčasně a ještě v době, kdy už lezl fofrem po čtyřech, za ním vlály prázdné konce dupaček, které mu byly dlouhé.
Ale přesto byla Dvounohá hrdá, jak pěkně se to naučila, aniž mu zlomila nožičku nebo udělala podlitiny.
Jenže miminko nekouše!
Jednak nemá zuby a jednak se potěšeně culí, jen vás vidí, a oblékání a jiné prostocviky považuje za hru.

Já v tom teda žádnou hru nevidím. A podle toho se chovám…
Dvounohá čeká na mé oslabení, chytá mě do lasa a já prchám.
Klesnu-li znaven, položí mi kšíry na záda jako vítěze.
Ale já se s nimi poperu a rychle se jich zbavím. Potom popojdu dva kroky a mám radost, jak jsem na ně vyzrál. A příště jim uteču zase!
Je to vlastně bezvadná hračka...

Jestli se do nich někdy nechám opravdu obléknout, to nevím.
Možná, až budou dostatečně ožižlané a načichlé mou vlastní vůní...
Ale vy už jste poznali, že o to až tak nejde...

Dvounohá stejně ještě nemá vymyšlené, jak se dostat do parku, co na něj koukáme z okna, protože je to rušnou ulicí.
Do přepravky dobrovolně nevlezu, a aby mě tam cpala násilím, to by celý výlet ztratil smysl.
Na kočičí šantu se nechám nalákat do tašky na zip, kterou s sebou stejně musíme mít, místo záchranného člunu, kdybych se z vodítka vyvlíknul.
Jestli se nebudu bát výtahu, je taky otázka. Po schodech je to štreka.
Kolem parku je sice ozdobný plot, aby psi nemohli dovnitř a malé děti ven, ale kočka jím snadno proleze, zatímco Dvounohá by musela obíhat brankou a mohla by ztratit útěkáře z očí, což by bylo nebezpečné.

Budeme tu myšlenku muset ještě pilovat. Ale hlavně, že není nuda!

A Kačenka?
Ta trénuje přechod Tater.
Vylézt na postel, důkladně pošlapat Dvounohou a slézt dolů. To celé znova nejméně třikrát. Potom vystoupat na nohy někde u kotníku, opatrným krokem docílit oblasti žaludku (břicho, kde by se to hodilo mnohem víc, nedbale pomine), zase pečlivě pošlapat a přes rameno dolů z postele. Následuje travers přes druhou nohu!
Je to ctižádostivá kočička.
Dvounohá to chápe a trpělivě drží. Netroufne si potlačovat Kačenčinu iniciativu, aby kočička neměla mindrák, že žije v malých poměrech bez rozletu.
Pokoření Himalájí plánují na přesrok.

Kšírů se Kačenka bojí i na dálku. Ještě k nim ani nečuchla. Kdepak, Kačenku žádným oblékáním zlobit nebudeme. Není na to zvyklá... A vyjančená je dost i bez kšírů. Ty jsou jenom na kousavé středně velké psy!

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama