9. září 2007  |  Bismarc of Magic Wood, CZ  |  1 025 480 118x / 2x

Moji nekočkomilové

Dvojnožce, které znám, bych rozdělil do dvou skupin – na ty, co jsou kočkomilové, a na ty ostatní. Kočkomilové většinou nějakou tu kočičku doma mají, ti ostatní ne. Moje panička celý život patřila k těm nekočkomilům. Když ale dostala ten skvělý nápad, že mě chce mít doma, byla tím tak nadšená, že o tom pořád mluvila a mluvila a ukazovala všem fotky, co měla...

Kočkomilové jí povídali ty nejúžasnější příběhy, to se jí líbilo. Ti ostatní jí povídali ty nejstrašnější příběhy a od jejího záměru zrazovali. To se jí nelíbilo. Problém byl v tom, že nekočkomilů zná panička o hodně víc. Ale protože oni znají paničku, věděli, že si stejně nakonec udělá co chce...

Jeden z těch nekočkomilů je děda. Taky mluvil o tom, že budu pouštět chlupy, všechno podrápu, třeba nebudu vonět, no a co se mnou o dovolené? Nejdřív jsem si řekl, že dědovi pořádně ukážu, kdo že je ten Bismarc! Jaké že má drápky! Ale děda si u mě šplhnul hned na začátku: mluvil o mě totiž jako o kocourovi a ne o kotěti. Když byl u nás na návštěvě a poprvé mě uviděl, panička hned chtěla, aby si mě pochoval. To panička teda občas dělává... dává mě pochovat a celá se rozplývá nad tím, jak jsem roztomilý. Ne, že jsem šelma! Ale roztomilý kocourek... Děda mě tedy pochoval, ale opravdu nejsem žádný plyšák na chování, tak jsem se mu hned vykroutil a na zem...

Podruhé si u mě děda šplhnul, když jsme byli na chalupě. Dovolil totiž, abych tam mohl jet taky! Dokonce předem odstranil všechny ty jedy na myši (tedy doufám), co jich tam bylo. Čím mě ale překvapil úplně nejvíc bylo, že mě nechal u sebe v pokoji na noc. Nemohl jsem totiž zrovna spát s paničkou, prý bych zlobil a lezl jim všem do postelí (bylo tam spoustu nekočkomilů). Nejdřív se děda bál, že neusne a že ho budu v noci budit. Ale dopadlo to dobře. Vzbudil jsem ho jenom párkrát, když jsem lezl do kakáče (tak děda říká záchůdku), a když jsem chtěl trochu podrbat za uchem... to jsem vlezl k dědovi do postele :o)

Další nekočkomil je paničky bratr. Panička už si ani nepamatuje, kolikrát jí za celou dobu plánování si mě přivést řekl: „Nekupuj si Ho!“ Proto by paničku ani mě nenapadlo, že to bude zrovna on, kdo mi bude dávat konzervičky, když jsem zůstal doma sám. Nejdříve mi to trochu vadilo, ale hlad je hlad... a tuňák je tuňák, to je jednoduchá rovnice. A on mi dopřával. Tak vrchovatou misku mi nedává ani panička! Že by se bál, že ho podrápu, kdyby mě naštval? Ať je to tak nebo ne, plnou miskou si mě tenhle nekočkomil tak trochu získal :o)

Sdílejte!  |  O sdílení

Roni  13. září 2007 1:15

Vidím,že již zjišťuješ sám, jak si MY, kocouřové, dokážeme dvounožce pěkně vychovat - a ani nám to nedá tolik práce,viď? ;-)
Tvůj Mikuláš